5.1 Kurz Linuxu - Prikazy mount a umount

    Příkazy mount a umount

    ======================



Jaké asi musí být zděšení člověka, který poprvé usedne k Linuxu a v

hrůze zjistí, že tu nejsou žádné mechaniky A, B ani C natož D? Tento

stav je vcelku pochopitelný u někoho, kdo byl od útlého mládí

vychováván na systémech firmy Micro$oft.

V systému Linux jsou totiž všechny mechaniky organizovány do jediného

stromu, do jehož jednotlivých větví se připojují. Běžné místo, kde se

dá najít například CD-ROMka, je v adresáři "/mnt/cdrom" nebo "/cdrom".

Druhý úžas uživatele následuje ve chvíli, kdy vloží do mechaniky CD a

zjistí, že se v takovémto adresáři vůbec nic nezměnilo (tj. zůstal

úplně prázdný). Ono je totiž nutné systému říct, že tam vůbec nějaké

CD je.

Pro takovéto činnosti (týkající se disket a CD, nebo i jiných věcí -

- třeba ZIPu) existuje příkaz (nebo spíše program) "mount", který

připojí zvolenou mechaniku do dané větve adresářového stromu.

Disketovou mechaniku, označenou pod M$-DOSem A:, připojíme

následujícím příkazem:



         mount -t msdos /dev/fd0 /mnt/floppy



Možná to vypadá děsivě, aspoň mně to tak napoprvé připadalo, ale

je to celkem jednoduché. Znamená to, že po programu "mount" chceme,

aby do větve "/mnt/floppy" (která musí existovat!) připojil zařízení

"/dev/fd0" (což je první disketová mechanika), na které je souborový

systém msdos-fat (parametry "-t msdos").

Označení "/dev/fd0" je speciální soubor. Kdybyste se podívali do

adresáře "/dev", tak tam najdete spoustu podobných souborů, které

sice mají nulovou délku, ale systém z nich dokáže zjistit, o jaké

zařízení jde. Neptejte se mě jak (to by bylo na samostatnou

kapitolu). Význam některých souborů je v nasledující tabulce.



    /dev/fd0            První disketová mechanika

    /dev/fd1            Druhá disketová mechanika

    /dev/hda            První IDE disk (Master na prvním IDE)

    /dev/hda1           První primární oddíl na prvním IDE disku

    /dev/hda2           Druhý primární oddíl na prvním IDE disku

    /dev/hda5           První rozšířený oddíl na prvním IDE disku

    /dev/hda6           Druhý rozšířený oddíl na prvním IDE disku

    /dev/hdb            Druhý IDE disk (Slave na prvním IDE)

    /dev/hdc            Tretí IDE disk (Master na druhém IDE)

    /dev/sda            První SCSI disk

    /dev/sda1           První primární oddíl na prvním SCSI disku

    /dev/sda2           Druhý primární oddíl na prvním SCSI disku

    /dev/sdb            Druhý SCSI disk

    :

    :



A tak dál. Myslím, ze systém je jasný. Jednotku CD-ROM, která je

(dejme tomu) "/dev/hdc", můžeme tedy připojit příkazem:



         mount -t iso9660 /dev/hdc /mnt/cdrom



kde "iso9660" je souborový systém používaný pro datová CD.

Podobně můžeme připojit partition "/dev/hda2" s Windows 95, třeba do

"/mnt/Windows":



         mount -t vfat /dev/hda2 /mnt/Windows



a máme přístup k windowsovskému disku včetně dlouhých jmen.



Druhou věcí, kterou je pod Linuxem v souvislosti s disky a

mechanikami, nutné dělat, je nezapomenout je odpojit před vyjmutím

z mechaniky. To je kritické zvlaště u disketových mechanik, kde

můžeme disketu bez problémů a bez odpojení vyjmout. U CD to nejde,

protože Linux si mechaniku zamkne a dokud ji neodpojíte, tak se

prostě k CD nedostanete. U disket jde hlavně o to, že Linux má

bufferovaný (jak já nenavidím přejatá slova) zápis a naší neopatrnou

činností bychom mohli o data přijít.

Takže, dříve než disketu vyjmeme z mechaniky, jí odpojíme příkazem

"umount":



         umount /dev/fd0



Tady už nejsou potřeba žádné další údaje, neboť Linux si vede přesnou

evidenci připojených mechanik.



Bufferovaní je taky důvod, proč je nutné Linux (a nejen ten) spravně

ukončit. Nějaká data, určená k zápisu, by totiž ještě mohla být

v paměti, a my bychom tím, že počítač prostě vypneme, o ně mohli

přijít.



Další informace o programech "mount" a "umount" můžete najít v

manuálových stránkách.