2.2 Kurz Linuxu - Instalace systemu

    Instalace systému Linux

    =======================



Když už jsme konečně sehnali všechno potřebné a připravili fyzicky i

duševně sebe i počítač, můžeme začít instalovat. Distribuce Linuxu

je možné instalovat několika způsoby. Můžeme instalovat z CD (což je

asi nejběžnější), z disket (to bych rád viděl :-) nebo i ze sítě

(i Internetu) pomocí protokolu FTP nebo NFS. Můžeme instalovat

i z disku (což předpokládá, že se nám na něj podařilo nějakým způsobem

část nebo i celou distribuci dostat).



Pokud instalujeme z CD, máme na výběr tři způsoby, jak spustit

instalaci. To většinou závisí na kvalitách našeho počítače.

První a nejjednodušší možností je bootovatelné (startovatelé,

zaveditelné) CD. To ale předpokládá novější počítač s BIOSem, který

tuto možnost podporuje (a to není můj případ).

Druhou možností je použít připravené jádro a DOSovský zavaděč, který

bývá na CD přiložen (na oficiálních CD určitě). Zavaděč se jmenuje

"loadlin". Protože ale požaduje mnoho parametrů, bývá většinou

připravena dávka, která zavaděč (a tím i instalaci) spustí.

V distribuci RedHat to je soubor "autoboot.bat", který najdete

v adresáři "DOSUTILS". V distribuci Debian je to adresář "INSTALL"

a soubor "boot.bat".

Bohužel ne všechna CD jsou organizována stejným způsobem. Informace

o adresářích tedy berte s rezervou. Uvedené programy by tam ale někde

být měly.

Třetí možností (a jedinou, pokud chceme instalovat ze sítě) je

vytvoření startovacích disket. Na CD a na distribučních serverech bývá

program "rawrite" spolu s obrazy (imagemi - hezká anglická zkomolenina)

disket. V CD distribuci RedHat (možná i dalších) jsou to adresáře

"DOSUTILS", kde je program "rawrite.exe", a "IMAGES", kde jsou

obrazy disket. V distribuci Debian 2.1 jsou potřebné programy a obrazy

uloženy v adresaři "DISTSSLINKSLINKDISKS-I3" nebo na CD v adresáři

"INSTALL". V prvním adresáři je kompletní soubor obrazů pro instalaci

z disket nebo ze sítě, v druhém je pouze to nejnutnější pro instalaci

z CD.



Kompletní postup instalace zde uvádět nebudu, protože by to bylo

dlouhé a myslím, že i zbytečné, neboť většina distribucí má instalační

program velmi dobře zpracován. Zaměřím se tedy jen na kritická místa.



Prvním kritickým místem je určitě založení oddílu pro Linux. V praxi

se doporučuje založit i swapovací oblast a to čím větší, tím lépe.

Linux sice umí swapovat do souboru, ale je to pomalejší. Maximální

velikost jednoho swapovacího oddílu je 128 MB, pričemž je možno mít

až 256 oddílu. Většinou stačí 8 až 64 MB podle predpokládaného

zatížení počítače. Pokud máte více jak 32 MB RAM, nemusíte oddíl

zakládat. Já osobně bych doporučil 16 MB swapovacího prostoru na

jakémkoliv počítači.

Nezapomeňte přiřadit oddílům spravný typ, tedy "Linux Native" nebo

"Linux" (číslo 83h mám takový pocit) pro hlavní oddíl a "Linux swap"

(číslo 82h) pro swapovací oddíl.

Ke každému oddílu ještě budete muset uvést místo, kam se má připojit.

To se týka hlavně systému RedHat. V systému Debian jste na to dotázáni

dodatečně. Nutný je jeden oddíl, který se bude připojovat jako kořen

("/" - lomítko). Pokud máte oddílů pro Linux více, můžete jim

přiřadit další cesty (třeba "/usr", nebo "/home"), ale není to nutné.

Cestu můžete přiřadit dokonce i oddílům jiných systémů. Takže si

třeba připojíte DOSovský oddíl do adresáře "/mnt/DOS". Tyto informace

se nezapisují přímo na disk, ale do speciálního souboru, o kterém

si povíme někdy příště.



Jedním z bodů instalace je nastavování časového pásma. Není až takový

problém zvolit "Europe/Prague" (případně "Bratislava"), ale jedna

otázka požaduje trochu vysvětlení. Bývá poblíž tohoto dialogu a je u

ní zaškrtávací políčko. Je to něco jako: "Chcete změnit čas na GMT?"

nebo "Nastavit HW hodiny na GMT?".

Linux totiž umí nastavit vnitřní hodiny na GMT (Greenwich Mean Time)

a pak místní čas dopočítává. To je samozřejmě velmi nevýhodné, pokud

vám na počítači současně s Linuxem běží i DOS nebo Windows. Abych se

přiznal, nikdy jsem nepřišel na to, co ta otázka přesně znamená, ale

vždycky se mi podařilo odpovědět správně.



Další zádrhel se vyskytuje jen v instalaci Debianu. Je to v momentě,

kdy můžete vybrat ovladače, které bude jádro pro správnou funkci

potřebovat. Jsou tam myši, CD-ROMky, síťove karty a různé jiné věci.

Otazkou je, které vybrat. U síťových karet je to jasné (tedy pokud

známe typ karty), problém nastává u zmíněných CD-ROMek a myší. Všechny

ovladače pro CD-ROMky jsou totiž pro starší typy, které potřebovaly

vlastní řadič. Máte-li tedy CD-ROM připojenou na (E)IDE nebo SCSI,

nemusíte se tímto výběrem zabývat. Stejně tak uvedené myši jsou

staršího data a ovladač pro myši, které se připojují přes seriový

port, je už obsažen v jadře.



A dostáváme se k poslednímu zádrhelu a tím je volba balíků, které se

mají instalovat. Zde vede systém RedHat, neboť má balíky dostatečně

jemně roztříděné do kategorií a také jich není tolik jako v Debianu.

Výběr balíků je dostatečně jednoduchý a ke každému balíku je dostupný

popis.

V distribuci Debian GNU/Linux je situace trochu složitejší, neboť

celá distribuce zahrnuje kolem 2500 (slovy dva a půl tisíce) balíků.

Instalace tedy nabízí výběr skupiny balíků, které se budou instalovat

(Basic, Development, Office ...) a teprve potom je přikročeno k

výběru jednotlivých balíků. Vybírá se ze všech, ale dříve vybraná

skupina je už označena. Pro začátek je tedy vhodné vybrat nějakou

skupinu balíků a další krok jednoduše přeskočit.

Největší problémy patrně uživateli v tomto bodě způsobí distribuce

Slackware, která sice má balíky roztříděny do několika skupin podle

funkce, dovoluje i zvolit programy podle účelu počítače ("Server" nebo

tak něco). Problémem je ale volba jednotlivých balíků. Instalační

program totiž vůbec nehlídá, jsou-li pro funkci programu nainstalovány

všechny balíky a může se vám velmi jednoduše stát, že zapomenete

nějakou nutnou knihovnu.



Tím jsme prošli všechna (aspoň myslím) uskalí instalace.

Ještě před koncem musím dodat jednu věc, která se příliš k instalaci

nevstahuje. Jde o to, jak Linux ukončit (například za účelem vypnutí

počítače). K tomu účelu slouží příkazy "reboot" a "halt". První z nich

způsobí restart počítače, druhý jeho zastavení. Bohužel tyto příkazy

má k dispozici pouze superuživatel (neboli "root"). Běžný uživatel

může použít kombinaci kláves "Ctrl-Alt-Del", která má stejný efekt

jako příkaz "reboot".



A to už je opravdu všechno. Příště se pustíme do objevování systému.